Zve nás do něho Šárka Váchová. A její srdečné pozvání platí opravdu pro všechny. Říká: „Mám ráda děti a lidi vůbec a moc mě těší, že můžu pro ně něco vymýšlet a tvořit.“
Za její patrně nejznámější a nejoblíbenější pohádkou si musíme vyšlápnout do kopce. Stojí to však za trochu té námahy. Vzpomínáte?
„Kdysi dávno stávala v kopcovité krajině pod horami ve stráni došková chaloupka a shlížela do údolí přes louky a lesy na domky sousedů. V té chaloupce žil řezbář Tomeš se svými třemi dětmi.“
Děti se jmenují Mařenka, Andulka a Honzík. Žijí s tatínkem řezbářem, maminka jim už zemřela. A tak musí pomáhat s veškerými domácími pracemi. A k tomu se starají také o kozu Čertici, psa Ňafíka a o plné kotce králíků. Ti jména nemají.
Ano, poznali jste Chaloupku na vršku, kterou vysílal Večerníček České televize. V třinácti dílech jsme sledovali měsíc po měsíci život této rodinky v souladu s měnící se přírodou a lidovými zvyky i obyčeji.
Šárka Váchová se narodila 6. srpna 1947. Nejprve vystudovala v letech 1962 až 1966 Výtvarnou školu Václava Hollara. Když maturovala, byla už maminkou půlroční dcery. Snila, že bude sochařkou, pak ji to víc lákalo k malířskému stojanu. Oba sny se jí tak trochu splnily, protože jak zdůrazňuje, v loutkářské tvorbě je nutné ovládat kus sochařiny i malířčiny. A jak se loutkářkou stala?
Nejprve se vypravila na UMPRUM za světově proslulým Jiřím Trnkou. Tomu se její obrázky tak líbily, že by ji byl přijal. Nezměrná radost z ní však brzy vyprchala – uvědomila si, že daleko víc než se naučit ilustrovat, jí bude těšit tvořit něco, co se pohybuje a žije. Velice ji ale těší, když se dočte, že její loutky a filmy jsou v duchu těch Trnkových; bere to jako velkou poctu.
Na divadelní fakultě akademie múzických umění (DAMU) vystudovala v letech 1969 až 1973 loutkářskou scénografii, ne činoherní, jak se mnohdy mylně uvádí.
V té době už byla dvojnásobnou maminkou. Musela se pořádně ohánět, proto se také naučila nic neodkládat.
Už jako studentka spolupracovala s loutkovými divadly, na Slovensku s bábkovými – například v Nitre, tady po našem v Nitře. Její herci byly marionety (loutky ovládané shora tenkými provázky), javajky (loutky vedené na hůlce spodem) a maňásci (navlékají se na ruce).
S jejími loutkami se seznámili diváci i na severu Evropy: ty ze známé pohádky Červená Karkulka si zahrály v Dánsku. Po úspěchu se dostalo na Pasáčka vepřů, O třech kozlech a Perníkovou chaloupku – ta se hrála i ve Švédsku.
Spolupracovala s Petrem Formanem na Divadelní pouti: jejich společným dílem bylo vodní divadlo na Vltavě O krasobruslařce, kterou spolkl kapr.
Pro Kostičky, encyklopedický seriál České televize, navrhuje a realizuje loutky, masky, rekvizity a scénu.
Nemocnici v Motole, oddělení dětské onkologie dodala výtvarné návrhy na zútulnění prostoru, obrázkové rolety a hračky. Oddělení SONO, má podle jejich návrhů paravány, závěsné ryby, obrázky na dveře, barevné řešení dveří a rámů, stejnou nemocnici, ale na oddělení neurologie, vyzdobila výtvarnými návrhy na barevné řešení chodeb a pokojů.
Jak dělat a oživovat loutky učila doma na DAMU, ale také v Norsku na Loutkářské akademii.
Obléká ale i živé herce, pro které navrhla kostýmy například do filmů Rozpuštěný a vypuštěný, Co je vám, doktore?, Indiáni z Větrova, Julek, Strašidla z vikýře, Plaché příběhy – tři začínající režiséři zfilmovali povídky Karla Čapka. V televizi oblékala herce do pohádek například Modrý ptáček, O třech ospalých princeznách, Jak chutná láska.
Je povedené, že Šárka Váchová bydlí a tvoří v domku, který také stojí na vršku – v části Prahy, které se říká Divoká Šárka. Je to tam podobně starobylé a útulné, jako u řezbáře Tomeše. V kuchyni babiččina kredenc, na stole dobroty, s nimiž je vzácné se potkat, například křížaly. To jsou usušené kousky jablíček a hrušek.
V ateliéru vítají návštěvníky rozvěšené loutky, které odpočívají, než se znovu ujmou kralování, nebo se vypraví porazit několikahlavou saň a osvobodit tím princeznu.
V televizním seriálu My všichni školou povinní, který napsala její přítelkyně Markéta Zinnerová, hraje Jana Brejchová postavu loutkářky. Šárka Váchová jí zapůjčila své loutky.
Rovněž loutkář z amerického filmu Pinocchiova dobrodružství má ve své dílně dvacet osm marionet od Šárky Váchové. Titulního hrdinu – dřevěného panáčka Pinocchia vytvářeli ve studiu Jima Hensona v Londýně, byla to plně mechanizovaná loutka, ovládaná přes počítač. „Poprvé jsem viděla, jak se to dělá v takové mezinárodní pospolitosti.“
V dílně Šárky něžné a křehké ženy vás překvapí kromě dlát a nožíků i fortelné nástroje: pásová pila, vrtačka, také soustruh. Marionety se dělají ve výšce dvaceti osmi centimetrů, některé z loutek „dorostly“ až do osmdesáti centimetrů, ba dokonce jednoho metru. Zlatovláska z roku 1973 měří jeden a půl metrů! Kdo nevěří, ať si půvabnou princeznu přeměří.
Je to náročná práce, vždyť stvořit jednu loutku trvá i sto hodin.
U loutek do animovaného filmu dělá Šárka hlavičky, které se dají vyměňovat, protože je nutné, aby tvář dřevěného herce hrála – tak kupříkladu Honzík z Chaloupky na vršku měl v obličeji patnáct různých výrazů.
Autorka má radost, když její loutky lidem někoho připomínají. Malý princ má podobu jejího tehdy malého syna Martina.
Autorka potěšila malé i velké diváky ještě jedním večerníčkovským projektem: sedmidílným loutkovým seriálem Vánoční koledy. Napsala scénář, režírovala, navrhla podobu scény, vyřezala a oblékla všechny loutky. Vyřezané jsou z lipového dřeva, ale aby mohly hrát na hudební nástroje, mají prsty z poddajného a ohebného latexu.
Chaloupka na vršku měla třináct dílů a sedmidílné pokračování, které uvedla Česká televize o vánocích v roce 2013, je o lidských vlastnostech, už ne tolik o zvycích a obyčejích; autorka je ráda, že mohla stvořit další příběhy, protože v původním seriálu se nedostalo třeba na příběh odehrávající se o žních. V pokračování se dozvědí dětští diváci více o přírodě: „Dříve byla příroda mnohem víc živá a zachovalá - lidé si vážili třeba studánek. A také si doma zpívali.“
Autorka by chtěla také natočit pohádky, inspirované příběhy z Bible.
Šárka Váchová je první, která u nás začala vystavovat loutky jako výtvarné objekty. A v této bohulibé činnosti k radosti nás všech nepřestává. Proto jsme se mohli přijít podívat i na její nejnovější výstavu.
Autor Pavel Taussig